Zpověď (ne)normální matky
Zpověď (ne)normální matky
Poslední dobou špatně spím. Musím přemýšlet nad tím, kam směřuje naše civilizace , naše životy , náš osud. A protože to stále nemohu dostat z hlavy, rozhodla jsem se o tom napsat krátkou úvahu. Třeba toto zamyšlení přinese něco přinese i někomu dalšímu.
Před několika lety jsem ještě věci viděla zcela jinak. Studovala jsem filosofickou fakultu a věřila, že láskou a bezmyšlenkovitosí mohu spasit celý svět. Že není žádný rozdíl mezi NIMI a NÁMI, že neomezená náklonost k těm, co mi ubližují, nakonec vše zachrání.
A potom přišla ONA. Křehký uzlíček, to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy držela v náručí a které kdy spatřilo svět (to jistě zná každá máma :D). Krátce po JEJÍM narození jsem si uvědomila, že jsem lhala sama sobě. Mateřství zaplnilo tu prázdnotu ve mě, kterou jsem se snažila zakrýt falešným mesiášstvím a pokrytectvím. Nyní už jsem si nemusela nalhávat, že musím milovat každého na světě, abych byla "dobrým člověkem". Pochopila jsem, že tu musím být především pro NI. Musím být matkou , ochranitelkou , kamarádkou , učitelkou , lvicí. Musím být tím vším, aby ONA mohla růst do krásy a být tím, k čemu se narodila - dcerou , princeznou , smíškem a časem i žačkou - aby mohla za mnoho let být matkou další krásné dceři a tak dále a dále ...
Když jsem si tehdy uvědomila, že již více nezvládnu placebo "sluníčkářství", lekla jsem se - znamená to, že jsem xenofob? Dám jí špatný vzor, když nebudu stále a stále dokazovat, že miluji vše a každého, ať už najíždí nákladním autem do lidí nebo má na sobě vestu s výbušninami? Ten to strach mne zcela neopustil dodnes. Občas mi nedává spát a zvláště poslední dobou, čím je ONA starší, se my tam myšlenka vrací znovu a znovu. Co jí řeknu, až se začne ptát, proč těm paním není vidět do obličeje nebo proč chodí do bazénu v šatech? Mám říct, že je to prostě jiná kultura a že je to v pořádku? Nebo jí ; mám říct pravdu?? A pokud jí budu lhát, co když tomu všemu uvěří a jednoho dne si nějakého takového "prince" přivede domů ??? Muže, který ji bude ponižovat a bít, bude ji nutit zkrývat její krásu ....
Nechci tvrdit, že takové chování je možné pouze u Muslimů - sama jsem si prošla domácím násilím a můj (naštěstí) expartner byl Čech. Bohužel u Muslimů je tento přístup k ženám nejen mnohem častější, ale, troufám si říct, přímo "vztahovu normou". A nejen to ! Když chce žena opustit Čecha, lidé okolo ní jí rozumí. Když chce žena opustit Muslima, všichni její takzvaní "blízcí" z mešity se k ní obrátí zády a nezřídka jí hrozí i smrtí !! Co na tom, že ji manžel ponižoval ?! Co na tom, že ji bil ?!? Ne, něco takového bych JÍ udělat nemohla.
A proto, když se opět dočtu, jak xenofobní jsou "slušní čeští lidé", snažím se si říkat: "Aspoň jsem slušná natolik, abych přála své dceři šťastnou budoucnost. Jsem Češka a nestydím se za to." A věřím, že tak to vidí každá milující matka.
